Baťův kanál

26.) Cesta do pravěku/Osypané břehy/        14.092019-21.09.2019
       Otrokovice přístav ř.km.178,5km – Kopčany/Hodonín ř.km.107
   
Cíl: Meandry řeky Moravy v dolním toku , Strážnické Pomoraví.
                            PK=plavební komora, BK Baťův kanál

      SO-14.09.- Nahazuji s radostí žlutý mořský kajak do vody řeky Moravy v přístavu Otrokovice. Hřejí mne nové neoprenové botičky a nákoleníčky s ne-překvapivou cedulkou „Made in Kambodgia“. Poránu brouzdá po navigaci jen málo lidí a mne v hlavě tluče a rotuje dokola písnička /Michalův song/:
„Tenhleten příběh patří všem, co maj potíže s figurou, já jmenuju se Tučný a postavu mám vydulou…“,
Hádám, koho dnes uvidím nejvydulitějšího. Není náhodou toto již vyjmenované slovo? Moc se mi líbí, čímž ode mne výherce z lidu dostane čestný titul „Sobotní soudek“.
    Je příjemně teplo, lehký vánek v zádech tlačí do záchranné vesty. Mimo bagáže vezu i upečené kuřátko a dobroty od starostlivé sestry. PK jsou v září otevřené jen PÁ-NE, v týdnu nikoli. První postupný cíl je dojet do neděle ke Strážnici, port „U Veličky“, v týdnu pak po řece dolů na soutok ř.Moravy/Dyje. Na konci víkendu pak komorami BK zpět.
Vezu i PET 1.5L benzinu do vařiče a 16domácích vajíček, s heslem - vydatná strava základ úspěchu. Moje zapomnětlivost? O tom v průběhu akce. Je znát, že vezu celekm devět PET lahví a stan. Také polní kuchyni a vůbec dost harampádí potřebné v divočině. Špice plasťáku jménem JOAN je zabořená ve vodě víc, než je zdrávo. Do PK Spytihněv mastím 9,9km, jsem tam až v půl jedenácté. Potkávám jen pár rent hausboatů. Stavím  na PK Staré Město, kde je před přístavištěm vlevo panelový sjezd do vody, kde se dá z mořáku vylézt. Vařím a smažím, první na řadě je kuřátko, končím kávičkou se zákuskem. Pokračuji, za komorou je už volná řeka, vody je spíš méně. Den končím kilometr před PK Uherský Ostroh, jediné vhodné místo je vysekaný plac asi 3x2m v břehových topinamburách. Komory mají provoz do šesti odpo a šlus!  Smažím hemenex atd, prostě žranice dle hesla „Sežeru již v sobotu jídlo, co jsem měl mít až v neděli. Ujel jsem dnes 29km, tedy méně, než před třemi roky. Nicméně pro mne slušný výkon v 66letech. Čímž jasně dávám najevo, že nemusím být ani na Maledivách, Kanárech, nebo dokonce v Mexiku. Route sixty six nechám „na potom“, času do stovky je haba-DĚJ-se co děj.  Zatím mi stačí  k noclehu kvetoucí topinambury, klid a mír.
V noci bylo chladno, lamentuji, že jsem v autě opomenul trofejní tlustý svetr. A co víc! Mám sice solární panel s konektorem a baterii 6V/4,5Ah , jenže jsem v plechové krabičce na kolech nechal i člen do zapalovače/měnič s kabelem do telefénu. Nezbylo než chytrý telefén, jako blbec vypnout a to zcela. Jinak bych nezavolal švárovi aby pro mne na konci cesty přijel vyzvednout.
NE- 15.09. Po ranní hygieně a obžerství vyjíždím ve chvíli, kdy slunce pálí jako v Mexiku. Zastavuji před historickým mostem Uherského Brodu vpravo, kde je opět panelový sjezd do vody. Dávám špílec rybářům, proč ještě neosadili na pylony devadesátiletého unikátního mostu lvy, co jej měly chránit. Vůbec nemají potuchy vo co go, tak je poučuji, že v roce 1928 došly prašule a na milé lvy nezbylo. Kecám s rybáři dál o místním borci, co oplétá demižony. Jeden rybář je u mne, další tři na druhém běhu, jde tedy o mezibřehovou konferenci mírně srandovního charakteru. Vidím jediný zásek na prutu, pán má radost s vtipnou poznámkou, že chytil a následně pustil akvarijního kapříka.
         Jedu dál a projíždím postupně až před Vnorovy I., kde na břehu pozdně obědvám. Dál v podvečer končím „U Veličky, před PK Strážnice. Zase je tam panel sjezd, což mi vyhovuje pro vysedání a nečílí mé invalidně sportovní koleno. Svištím do bufetu, polknu postupně dva žejdlíky „Ferdinand 11“, velmi dobré. Doplňuji vodu do dvou PET. Slyším jakýsi šramot a hudba utichá. Sviští jen cirkulárky po silnici (motorky), vlaky na kolejích (ještě ne typu Sinkansen) a čučím na éra na obloze. Stan odpočívá jako včera v mořáku, volím „širák“.
PO-16.09. Při ranním balení, papání a meditování mne navštěvují manželé Svobodovi, dávají vizitku co by členové cestovatelského a okrašlovacího spolku ve Strážnici. Kecáme o rozmazlených hafanech. Ta jejich čubička není jiná. Vracím se do bočního ramene BK, před PK Vnorovy II. A chci přenést vše do řeky. Pohledově je to rizikové, žádné schody, břehové kamenné svahy a dost proud. Obcházím jiné varianty a protože komorník v týdnu nekomorníkuje, nakonec přetahuji mořák jménem JOAN ( Prion Kodiac s kormidlem) a bagáž na konec zpevněná hrany pod jezem. Používám pto portáž dvojitý tvrdší igelit jako indiánské sáně a po mokré trávě to jde. Nasedám s obtížemi. Na levé straně řeky kde startuji jde pádlovat, na pravé kde se doporučuje portáž, je vody sotva nad kotníky. Tuším, že při cestě proti vodě zpět bude problém. Podjíždím silniční most  246 a přejedu peřejku nad šutry „o psí chlup“.
         Začínají meandry řeky a je to opravdu podívaná par exelance. Na jednom kmenu v řečišti se vyhřívá želva s krunýřem velkém jako talíř, tak 25cm průměr. Chtěl jsem se zeptat, zda plavala v Dunaji proti proudu, nebo byla opuštěna majitelem po dovolené „all inclusive“. Snažím se číst vodu, mydlím to ale grónským klackem a tak kevlarové pádlo odpočívá na kokpitu a u mělčin zatím netrpí. Protože už je po datu hnízdění ptactva - 15.7., jde vystoupit na břeh. Vařím oběd. Končím pozdě odpoledne na posledním pískovém návalu Soboňka, stavím stan. Bude úplněk a chlad, možná mrazík. Dovoluji si poznamenat, že jsem ve vodě dal plavající užovce obojkové přednost. No přeci z pravé strany to tak musí být, nebo ne?
ÚT- 17.09-.Vyjíždím asi v devět ráno, slunce tlačí zbylé mráčky do pryč. Řeka se narovnává, okolo lužní lesy, mizí pískové návěje a rybáři. Naštěstí komáři mají už po sezoně. Dívám se na info tabule v říčních přístavech. Zálivy na slovenské straně atd. moc udržované nejsou, mimo přístaviště Skalica-Perunská lúka. Stavím na jezu Hodonín, u bufetu je druhý panelový sešup do vody. Jistím kalorický příjem držkovou polévečkou a Hodonínským Křiklounem, což je název piva.
Přenáším vše pod jez, který zvedá vodu o cca 6-7m, pod ním je vejvar, zrovna točila slovenská elektrárna cca 20m3/sec. Je to ukrutnost tahle portáž ale nasedám po asi hodině rachoty a jedu dolů řekou, kde postupně míjím silniční, železniční a most produktovodu. To ovšem netuším co bude zítra za malér. Zatím jsem v poho, cool, hight, in, ready a free. Bohužel řeka Morava je pod Hodonínem přísně regulovaná s inundačním územím, v zářezu cca min 3-7metrů. Tedy z lodě vidím jen břehové kolonie topinambur, buřiny a křoví. V dáli počínající lužní lesy. Co je za valy řeky nevidím, spíše tuším. Po dvou kilometrech se vlévá Stará Morava zprava. To je ta voda, co kanálem nad hodonínským jezem teče via městský přístav.
Řeka je obklopena kvetoucími břehovými topinamburami, tak alespoň nějaká veselá barva. V zátočinách jsou naváté hlinito-písčiny se zaklíněnými vyvrácenými stromy po povodních, ve větvích přehlídka útržků doby plastové. Tady by už režisér Zeman vyskočil z kůže a „Cestu do pravěku“ by odpískal. Při slabém průtoku zdržuje objíždění náplav. Cca na ř.km 108 se staví oblouková ocelová lávka na spojnici Mikulčice-Kopčany, je patrně před dokončením (Doprastav as.) Po necelém kilometru je panelový zborcený sešup do řeky, patrně bývalý brod. Partička českým cyklistů mne pověřuje abych jim zjistil hloubku vody, chtějí s koly přebrodit! Uklidňuji je zjištěným jedním metrem a odkazuji na montovanou lávku za mírnou zatáčkou. Snad je dělníci pustili. Blíží se hukot, jsem na ř.km.107, je už pozdě odpoledne. Vidím laicky jakési čeřiště, je to však regulerní jez. Nemá propusť, projet se v tomto stavu vody nedá. Na české straně absolutně(silný klokotající vejvar), na slovenské straně snad. Ale s ukrutnými obtížemi. Žádné schody, břehové porosty výše 2-3m. V místě je i odlehčovací propusť na české straně. Vytahuji vše na mezi-nivelitu a později až nahoru na přelivovou hranu, výškově cca 3+4metry. Stavím stan, řeka je jak zářez v krajině dvou dálnic, ukrutně profukovaná větrem, protože okolo jsou již lesy.
ST- 18.09. Ranní procházkou po navigaci zpět cca 400m zjišťuji na hájovně, že další říční jez je po 5km a je ještě horší. Mapa ukazuje 7,5km a splout nejde. Hajný tvrdí, že to při tomto stavu vody k jezu ani nedojedu! Rozmýšlím a rozhoduji se pro návrat, potřebuji dojet zpět do sobotní noci.
    Proti vodě to jde hůře, nicnémě svítí sluníčko a je přijatelná tempridžr. Jsou místa, kde je dnes oproti včerejšku znatelně méně vody a tím i větší proud, čímž hrabu GP i do dna. Asi po dvou hodinách se dostávám pod třetí a druhý most, pod prvním však vidím hrůzu! Ve středu řečiště je cca 5-7cm vody, všechna ostatní jde pod rozbořenou železobetonovou konstrukci, kterou shodily do vody při stavbě nového ocelového mostu! Těch dvacet metrů jsem přenášel celou hodinu a bylo to o zuby, hlavně při přenášení mořáku. Během této hodiny jsem nevypustil slušné slovo z úst.
Pokračování k jezu bylo zoufalství, voda byla dole o -40cm! Už z dálky bylo vidět příčinu. Elektrárna na slovenské straně stála a středním přelivem pouštěli cca 5-7kubíků jen aby udržely koryto řeky mokré. Na konci štrapáce jsem vynosil rychle vše před občerstvení nad jezem. Pojem rychle je 35minut, nabytá praxe z předešlého dne.
Nálada byla vylepšena frankfurtskou polévečkou s černým pivečkem (černý den) s dorážkou černé ostravské slaniny,  chlebíčkem a následnou kávičkou. V půl páté jsem vystřelil na vodu a dvě tvrdé hoďky hasil směrem na předvčerejší nocování na Soboňce. Měsíc nesvítil, ráno koukám na tropiko stanu a tam opravdový led.
ČT- 19.09. Den lenošení, opalovačka, doplnění kalorií pomocí čokoládových a jiných bombiček, sušení a praní.
PÁ- 20.09.
Neobvykle, už v půl osmé na vodě svištím nahoru řekou, zpět do meandrů řeky a tedy do pravěku. Fotím a cítím mělčiny a znatelně větší proud cca 7km/hod., což mi činí potíže u Velké pískové stěny. Při naloženém plasťáku dokážu vyvinout max dvanáctku a tak se peru s proudy. Pozoroval jsem užovky, volavky, luňáka, racky a vůbec štěbetající havěť, která u mne v lese není. Chvílemi jsem úplně zastavit u břehů a vychutnával klid a ticho, jen se ševelením místních domácích.
    Problém nastal pod silničním mostem silnice 426, cca 2,2km pod jezem Vnorovy. Mezi pilíři středem proud cca 12km, voda max 15cm, nešlo projet. Mezi pravým pilířem mostu a břehem jsem naskládal po metru vyplavené tlusté větve a přetáhl plný kajak po nich, celkem bez poškození. Přijatelná ztráta 15minut. Poslední úsek k jezu tůněmi při pravém břehu proti vodě v protiproudu 5-7km. Závěrečný finiš pěšky korytem řeky, 300 metrů při levém břehu, částečně i středem řeky. Jako opravdový Burlak táhnoucí loď na lanu s cílovým pádlovacím finešem asi 40 metrů k soutoku Staré Moravy. To je zaneseno hromadami stěrkopísku a přímo v soutoku je vejvar hluboký jak Machocha, nebo možná o dvě pídě méně. Poslední záležitostí už jen portáž cca 600 metrů po břehu vlevo, proti proudu, znovu po igelitové podložce. Jedna cesta s pěti loďáky, druhé s Kodiakem. Náčelnice rodiny PK Vnorovy I., mne pak pohostila grátis chlebem se sádlem a pěticí plátky slaniny, dorazil jsem to již řádně objednaným pivečkem Ferdinand a Ostravským cigárkem s následnou čokoškou a kávičkou. Tato kombinace neměla žádné následky patrně proto, že střevní systém zpracoval vše bezodkladně, jakmile každé sousto padlo do žaludku. Tento den jsem skončil na tentplace u PK Vnorovy I. a ujel pouze 14 km, plus dvě portáže. Když jsem ve stanu usínal, měl jsem dojem, že jsem vyfáral z příbramské devatenáctky (šachty) po tuplované šichtě. Podrobným popisováním morfologického složení průřezu  meandrů stačí pro větší zážitek předem naštudovat „u gůglů“. Jisté je, tato památka je už od roku 2005 zanesena v análech UNESCO.     
SO- 21.09.
Den pravdy!  Musel jsem do 17.45 hod být u PK Spytihněv, jinak bych nocoval před ní a nedojel do cíle. Odjížděl jsem ráno se vším minimálně vlhkým, spíš z bagáže kapala voda. Nic jsem nesušil. Předpoklad, zdržení u každé komory max 15minut. Přetahovat zbylé komory BK se mi opravdu nechtělo.
Nasadil jsem soustředěnou 7, částečně osmičku i devítku. Sluníčko přálo, vítr nula. Stanovil jsem zastavení na oběd až za přístavištěm Staré Město, na skluzu lodí. Pádlování mi osvěžila dáma středního věku. Jela na kole souběžně po navigaci, čtyřikrát na mne počkala a zjevně sledovala. Protože jsem Viet-cong klobouk s černým pérem odložil na kokpit, zřejmě se jí libily mé stříbrné vlasy a vousy. Možná se jí víc líbila červená záchranná vesta, nebo nejspíše žlutý mořák. Pravda však bude ale asi ta, že mne chtěla popohnat: „Neflákej se starej pardále!“. Když už jsem byl před PK Kunovický les, mohl jsem zamávat a pozvat jí na drink. Jenže přilehlé občerstvení se jmenuje „U osla“ a ke všemu byla docela štíhlá a zapít titul „Sobotní soudek“ by bylo neoprávněné.
Časový plán mi ještě narušila partička na předposledním hausboatu přístraviště Staré Město. Partička s tričky barvy maranellského kohouta a nápisem Lomax. Možná jsem tento den byl jediný exot s pádlem na vodě a tak mi nabídli meruňkovici a diviznovicový liquer. Pokecali jsem o jejich garážových vratech, prý jich vyrobili už 25tisíc. Já je na samotě v lese nepotřebuji, líbí se mi profukovaná garáž. Vrata nahrazují dva psi, dohromady 80 kileček živé váhy! Poděkoval jsem za vysokoprocentní pohonnou směs do mého karburátoru a zabočil na oběd z posledních kajakových zásob.
Poslední komorou jsem prosvištěl v 17.18hodin a zbývalo deset kiláčků do Otrokovic k přístavišti. Tam už byla v 19 hodin téměř tma. Telefén naštěstí následně přivedl švagra. Mokrý herberk byl natlačen do autíčka, seakajak z posledních sil nasunut na stříšku a bylo vymalováno!
V chvíli jsem  si zrovna pobrukoval konec té písničky, co mne ovinula na strartu: “A zjistil jsem při tom, že mám život strašně rád“.
Dnes 39 kilometrů a byly v tlapkách znát. Ještě že mám pozornou ségru, co připraví vždy v potřebném okamžiku vydatnou véču! Tenhle trip včetně zajížděk celkem 142,5km, sedm pádlovacích dnů, jeden den na regeneraci s totálním lenošením. Meandry řeky Moravy nádhera, bordel sutin pod mostem 55 = příšera!
    Jeden speciální zážitek přede mnou vystřihl Luňák hnědý. Provedl v letu složení křídel, vytažení podvozku- opravuji vytrčení pařátů do bojové polohy a zásek do hladiny řeky. Stříbrná rybička stejné velikosti jako akvarijní chycený kapřík, neměla už naději. Luňák byl úspěšný jako celkem osmdesát šest rybářů dohromady, které jsem cestou spatřil. To jejich vybavení by stačilo ke koupi celých sádek plných ryb.
    Mořák patří do moře a patřičných vln. Na řece se pět metrů (a k tomu délka liščího ohonu) potěžko otáčí. Má však výhodu mělkého ponoru a rychlosti proti proudu.

EPILOG: Při noclehu „U Veličky“ i na Soboňce jsem byl těžce zasažen civilizačním hlukovým pozadím. Rachot především kamionů, provoz na železničních tratích, letadla, hudební a turistický šramot. Nejsem žádný sluníčkář, ale čeho je moc, toho je příliš.
Kardinální poučení:  Když nejede elektrárna na jezu Hodonín, je cesta dál sebevražda !!! Buď je ukrutně málo vody na plavbu, nebo je povodeň. No vyber si?!