Tejnská kremrole

13.09.2016 Podolsko-Týn nad Vltavou
Tedy né že bych závodil, ale první chci být. Proto osnuji „nultý“ ročník 2016 podzimního závodu „Do Tejna seakayakem na gremroli“. Hlavní cena je extra velká kremrole, druhá cena smetanovo-karamelový dlažďák a třetí v cíli má nárok na hoblinky. Ke všemu velký presíčko a skořicové latté. Že nevíte co je gremrole, dlažďák? Ani co je štelář, ciment, lokáč? Tak to určite nebudete vott Budějc, to dá rozum.
Hážu večer na stříšku autíčka JOAN, tedy plasťák Kodiak. Tlačím na hromadu propriety a třikrát kontroluji, zda mám i pádlo. Není nic blbějšího, než u vody zjistit, že je ještě opřené doma ve skříni pod kabátem. U vody žádný pádlo ulachvit nelze. Jó, vy nevíte ani co je ulachvit? S váma to bude těžký, moc těžký.
Vyjíždím z Mlak ráno dolů do Písku, pak z Písku nahohu a opět míjim Mlaka, dále na Podolsko. Nejsou Mlaka jako Mlaka, máme tu dvoje. Hurá, v Orlické nádrži jest alespoň zelená voda se stavem -2metry, snáším JOAN na hladinu, nezapomínám na 5P = pádlo, panel, pítko, podvozek a prachy. Jsem na ř.km 193,5.
Svištím středem řeky směr Kořensko, vyhýbám se bójkám, rybáře nepočítám. Stany, chatrče, plachtové přístřešky, karavany, mobilheimy, chaty a velkochaty, všude číhají nahozené pruty. Jen záseky chybí a čeřeny zejí prázdnotou. Voda se mění v zelenou polévku, místy odporně zapáchající guláš v místech, kam vítr do tišin nahnal tuhle hmotu. To mne ovšem neodrazuje a udržuji rychlost alespoň šest. Mrzí mne že nemohu zkracovat délku na řece okolo zátočin, kvůli nahozeným satrůnám končícím chutnou rybí návnadou u bójek.
Kilometrovníky na břehu se natahují do vzdálenosti námořní míle úměrně se vzrůstající leností pádlera, vše podporované ostrým pálícím sluníčkem. Zastavuji a bezejmenného potůčku a kochám se. Pitný režim podporuji mateřídouškovým čajem s květem bezu, co roste za barákem. Ticho, klid, ažůro. Žádné katastrofické zprávy, dopravní kolapsy a bombastické informace o růstu HDP. Zakusuji krájená jablíčka vlastní produkce, vylepšené medem. Hodina sem, hodina tam.
Vyrážím dále. Objíždím mělčiny a blížím se k plavební komoře Hořínsko na ř.km 200,4. Je po jedné hodině, komorník obědvá a pomocník nesmí. Točím vlevo na rampičku, nasazuji podvozek tlačím JOAN nahoru. Celá operace 5 minut, proplavení komorou by bylo delší. Nasazuji k trháku abych vyrovnal mé kochání a míjím přítok Lužnice. Jako mávnutí proutkem je voda najednou čistá a na hladině lekníny. Blížím se ke starému železnému mostu s cílem v místní cukrárně. Na břehu mne zaujal pár diskutujících seniorů s tvrzením, že všechno mohu nechat na břehu. „Tady se nekrade a když tak až v noci!“ Zachvátila mne obrovská radost, že jsem nultý ročník vyhrál a navíc jako jediný účastník mám nárok na první, druhou i třetí cenu. Maličko mne překvapilo, že místní výrobna kremrolí je k „Mostu“ nedodává. Odměny jsem tedy posunul výše a třetí cenu nahradil vanilkovou zmrzlinou. Nutno ovšem přiznat, že Opočenská zmrzlina ani zdaleka nedosahuje kvalit švédské smetanové „Mjůglass“.
Z veknovního kavárenského prostoru jsem si via železný most všiml, že část mladé generace se odtrhla od compů, došla do místní loděnice a vyrazila na vodu v kajacích a dokonce i v závodní kanoi. Vrátil jsem se ve slíbený čas na nábřeží, paní odešla, zůstal pouze muž. Z něj se vyklubal místní patriot a učitel v.v., čímž jsme zahájili hodinovou konzultaci z historie Týna nad Vltavou. O prvorepublikové plovárně na ostrovu, Lannově solnici, budově Sokola a neochotě zvednout a zachránit železný most z roku 1894. To vše za účelem zplavnění trasy Č.B-Hamburk. Že prý „zdroje jsou a na tohle nejsou!“ Mezitím jsme se zájmem sledovali koupající se v řece a hodnotili jejich styl.
V půl páte odpoledne jsem naskočil do lodě a nejvyšším možným tempem vyrazil zpět na Podolsko. Trénující mládež mi pochopitelně ujížděla a doháněl jsem je jenom proto, že chvilkama nastojačku řešily domácí úkoly a kvalitu herních konzolí. Přenos plavení komory jsem vylepšil na 3min.40sec, neboť dolů to jde vždy lépe.   
Sluníčko postupně opustilo zářez řeky Vltavy a přichážela tma. Na březích se grilovalo, nicméně vůně ryb to nebyla. Na 22 km je můj čas 3 hodiny celkem ucházející, před týdnem mi bylo 63 let. Tímto jsem si vetknul do zápisníčku potulného kajakáře 44km, neboť i dopolední trasa „tam“ se počítá. Příště, příště už ta tejnská gremrole muší bejt!