Eště musíme zajít do hrobky!

/REPORTÁŽ/
Halejte chlapci, už ste šli něgdy tři a půl hoďky na pivo?
Jako že máte vesnickou nálevnu blíž?
No děs, běs, já to pádloval na kajaku vod Podoláku do bufíku vedle zámeckýho Orlíka knížete Schwarzenbergera.
Totiž mimo celý hodiny potácení se v zelenině, opravuji smrdutý sinicový zelenině, až k železničnímu Červenýmu  mostu. Dál už šlo, dokonce jsem se čabal u Zvíkova na Ádu. To já tuze rád, páč sem lesní muž, mám už fšecko vopálený. Tedy vokolo břehu jezdily i kocábky a na nich párečky, jenže ty já nesleduju, a paničky stejně odvrací zraky. Tedy asi některý, možná i přivrací. Zas tak špatnou vejbavu nemám.
Huš, já na to nemjel čas. Musel sem vylodit kuchyni, připravit vařič, ručně namlít kávičku, naplnit konvičku a hlídat kafe aby se nepřevrhlo. Mezitím na hradě bubnovali na šturm, stříleli z děla docela velký pecky a vůbec imitovali bojovou vřavu šermířskou. Vodička byla příjemná a dokonce čistá, tedy jsem nasadil plavecký styl prsa, spíš čubu. Zkusil bych i delfína, to se totiž závodníkovi na hladině objevuje i opálené pozadí, ale nechtěl jsem rušit vodní provoz. Hlavně mě nechytejte za slovo, znak svištím pouze na podzim v chladný vodě, nebo dokonce v ledový tříšti.
U orlickýho bufíku mne nestydatě předběhlo mládí dvou slečen s tatíkem. Ten ozřejmil slečinkám, že mohou zakoupit pitíčko.
Prý Sprajt, esli mají. Měli! Dokonce pomerančovej, žlutej, zelenej a modrej! To už mi vyvedlo z rytmu, protože volba dospívající „dvanáctky“ byla jasná. Modrej!
To mi hlava nebrala, dávaj do toho vymáchaný čučorietky, po našem jihočesky jahody, nebo to barví inkoustem?
Paní výčepní mi následně uzemnila teplým Platanem jedenáct za paďoše. Chvíli mi to bylo divný ale což?! Z tohodle se neotrávím, protože na řadě je to inkoustový žabí pukrdle, přemýšlel jsem.
Pak se za zády ozvala výzva: "Eště musíme zajít do hrobky!“ Ňáká babča dirigovala toho svýho,
Halejte, nás Jihočechy nic nepovalí, zvlášť my pádleři jsme tuze vodolní. Páč na rybníku Svět v Třeboni je taky dráha vodní závodní, zvíce dva kilomertry. No a cestou můžeme pohlížet na hrobku v parku osazenou, tady tohodle rodu. A pěknou, moc pěknou hrobku tam maj! A je v ní chládek. V tomhle parnu k nezaplacení. Koho už nebaví život, může zvostat! Pro nás to zasejc tak nejni. Říkám, sme vodolní!.
Jo Já jsem taky decentní a nesmělej. Celý mládí v hospodách a těch hlášek, to se nedá spočítat. To mi bylo divný, prej: “Partyzáni přešli zamrzlou řeku a padli do rozkvetlý louky!“ Celej život jsem tomu nevěřil, taková blbost. To přeci nejni možný!
Jo, byl sem mladej a hloupej. Moc.

Jenže...
De to!

Totiž ta větší slečna, tak necelá dvacítka, o který jsem pomlčel, u tý mi to docvaklo!
Na jednom lejtku vytetovaný žlutý tulipán. Kusanec tulipána! Není to snad žárlivost? Na tom druhým, nějaký brambořík s natí, úplně modrý. Asi láska, nebyl čas to líp prostudovat.
Tak mi to docvaklo, konečně, konečně by šlo padnout do rozkvetlýho bramboříku s tulipánem. Pozdě, tu šanci asi už nedostanu.

No jak jinak. Jenom pako jako já, může pádlovat čtyřiadvacet kilometrů na pifko a pak, pak zase zpátky tu samou štrapáci.
Teď i přemejšlím, že jsem jen malý pako, protože to byl vlastně edukační vejlet. Možná jsem si měl dát i malý pifko, kvůlivády tý inflaci.
No řekněte.