Nástrahy divočiny

Antreé:
Odjel jsem do pustiny se signály pouze mezihvězdných galaxií. Jen já a můj kajak „JOAN“. V naději úniku před všemi bratry, nejen velkými. Opustit veškeré návnady internetu s vědomím, že v kletru mám mnoho dobrot a voda se dá pít z jezer i potoků. Tedy když víš, kde to možné je. Že medvědi mají borůvkovou sezónu nahoře na stráních, že jsou jim milejší plné kontejnery u horských hotelů a sem dolů nechodí. Miluji stromy na břehu jezer, dotěrné veverky, zvědavé sojky. A večerní houkání sýčků a krákání havranů ve třpytu nebeských těles. Ukolébán šelestem těch, kteří v noci žijí naplno. Miluji i bouřky, když zrovna nevletí do mých gatí. A večer když už mám splněno a navařeno na další den vodního trailu, vzpomínám na sliby chamtivých lidí i myšlenky na obalená lákavá kulinářská sousta tikajících žen.
- -_-
„Tak co, tohle snad přeháníš!“

Vzpřímila se, upřeně se na mne dívala. Jenže ve svitu hvězd jsem jí neviděl až tak dobře do tváře. Směje se mi snad? Přemítala že prudím? Čekala.

Nehnul jsem se a nehodlal jsem ustoupit.

„Musíš přestat! A vůbec tím dupáním a ceněním zubů mne docela rozčiluješ. Nemám chuť se v půlnoci pakovat, kvůli tvým pudům.“

Přešlápla a hlavu napůl skloněnou znovu nasadila do pracovní polohy.

Totiž když nějaká samice s blejskavýma očkama se přihrne na vzdálenost  tří kroků, může jít do tuhého.

„Sem tady byla dříve, tak co! A vůbec, tohle je moje stanoviště.“

Přímo se podívala a ukázala dva horní řezáky v plné síle.

„Ne ne, tohle ne, chceš mne zabít?“, řekl jsem tiše.“

Totiž ve spacáku se člověk blbě obrací a tudíž nevidí za sebe. Mimoděk jsem si vybavil učitelku s přičarovanými dvěma řezáky v ústech, z filmu o Saxaně. 

Všechno bylo tím, že jsem už zlenivěl a spal na zemi, jen na sakra drahé a milované nafukovačce. Jen aby se nerozzuřila… Není horší varianty, než prokousnutá matrace v noci. Přiznám se, zvýšil se mi tep.

Zastrčila za pysky papule své řezáky, napřímila se, a docela i frkla.

Něco na způsob, „nestojíš mi za to!“ Sklouzla tiše do vody a zmizela.

Bylo to opravdu dobré místo pro spacák u velkého ohniště s grilovacím roštem. Jenže nahlodaná osika, kterou chtěla dorazit, by mi spadla asi do klína.

Už jsem viděl ve městě blbý parte a na něm:“ Tuláka po hvězdách zabila Osika černá, dohlodaná Bobřicí evropskou.“ Nebo dokonce: “Pádlera a tuláka M.Z., našli až v zimě po sezoně, zcepenělého ve spacáku pod dohlodaným stromem hrdinného bobra.“

Tohle mne naučil život. Spát jako hlídací pes.

Další noc už byla vlastně pohádka. Hamaka pověšená na břízách kus od břehu jezera, skvělá plachta nad spaním, posychrovaná moskytiérou. Někdy totiž bobr není nejhorší možnost, jak zhynou v divočině.