Ze zápisníku potulného sekajakáře/2015

Jak to dopadne letos nevím, zda-li se doštrachám do Mělníka
         ( historický poutač pro nerozhodné!)

5.) 17.11.2015 Praha Trója - Mělník (45km)
Členové týmu a obsazení: / dle důležitosti !

A./ Snídaňářka, svačinářka, termoskářka : BLANKA –náčelnice lesní samoty
B./ Voziliči, z mělnického cíle zpět do pražského pelíšku: náčelnice domácnosti KLÁRA
C./ Voziliči, prague navigation na trojský start: náčelník hmotných rezerv HONZA
D:/ Seakajak Kodiac- model 2014, zvaný JOAN
E:/ Pádler : Děda z píseckého luhu zvaný Zajda – obstarožní model 53/180cm netto, 90kg brutto

Kdo by se netěšil zkusit vodní trail z Troje do Mělníka? Moje zvídavost byla nezměrná. Něco hezkého vidět, něco hezkého pojíst a vypít /spoleh na člena týmu A/.

řidič C., mne decentně vypakoval ráno z domu pražského pelíšku, pomohl s naložením JOAN a asistoval před odplutím. Protože umí řídit a to celkem dobře, trefil se z Kunratic podle navigace až do Troji. Nevysadil mne v Zoologický zahradě, ale zabrzdil přímo na břehu pádlařskýho kanálu slavných vodáků českých.

Start se povedl dobře, voda nesla! Jak už to bývá v Čechách, opozdilců se najde vždycky dost, ale to až později. Nejprve jsem se kochal trojskou čistírnou odpadních vod a přemýšlel, zda se ve vodě obsažené zbytky koksu nedifundují dovnitř lodičky. To by přeci jen mohlo míti neblahé následky při cílové antidopingové kontrole. Náhle jsem si uvědomil, že by diskvalifikovali celé startovní pole 73 plavidel. Další kochání spočívalo ve sledování ranních ptáčat poskakujících po březích, co napodobovali ve sváteční den jogging a jiné sportovní úkony dvounožců na břehu. Několik dědečků pak venčilo pejsky a miminka v kočárcích. Některé babičky naopak venčily dědečky. Než se vyjede z Prahy na venkov, jsou vidět příkré nádherné Podbabské skály, projíždějící vlaky, škaredé elektrické dráty na stožárech a hnusné opuštěné tovární haly s komíny.
Protože jsem soutěživý typ, přidal jsem do úsilí a pokoušel jsem se předjet několik pádlerů. Již v Sedleci jsem si zapsal první úspěch a pak i další. Jenže staré české pořekadlo zní: “První vyhrání z kapsy vyhání!“ Statečně jsem bojoval cestou dál a sledoval konkurenční sportovní výkony. Velice mne překvapila účinnost původního dřevěného pádla Inuitů. Bylo stejně výkonné jako moje převelice drahé karbon-kevlarové. Dřevěné pádlo je sice z kvalitního jasanu, ale poměrně úzké. Neznalý člověk by řekl, že je to v podstatě ořezaný klacek do placata. Chyba lávky, inuité byly patrně velice chytří. A protože v Greenlandu stromy nerostou, tedy alespoň ty co by stály za řeč, počkali si až moře kmeny doručí a vyplaví. A z těch si pádla vytvarovali nožem. Ona totiž plocha listu pádla je téměř totožná (delší a užší), jako ty moderní z umělých materiálů. Hanebně jsem si tedy přiznal, že o sériovém předjíždění ortodoxních pádlerů nebude vcelku řeč. A nechal jsem je, ať si jedou! I tak jsem se propracoval na velice slušnou šestnáctou pozici, když se blížila první plavební komora Klecany na říčním km 37,5. Pokud jsem vyplul okolo osmé hodiny, pak tady bylo devět patnáct. Velice rychle jsem si uvědomil mou chybu při ne-vědomí latinského „Festina lente“, čekalo se totiž na všechny. Tedy téměř hodinu. Protože již pršelo a voda v komoře byla chladná, nezkoušel jsem tréning eskymáckých obratů a raději jsem piloval bývalou povinnou sestavu krasobruslařů. Tedy popojížděním v osmičce a nule. Milé děti! Plavební komora je taková dlouhá bandaska naležato. Naplní se vodou a vjedou tam lodičky. Pak někdo zavře vrátka na druhé straně (víčko té bandasky), vypustí špuntem vodu a lodě klesají až na úroveň v řece pod tou bandaskou. Tady to jsou jen čryři metry na výšku. To v Panamském průplavu je to celých pětatřicet. To pak zezdola v komoře koukáte nahoru, jako do komína!
Po otevření dolních dveří? To bylo radosti ! Znovu jsme zahřívali své prochladlé motory na pracovní teplotu a usilovně pádlovali. Někteří se spolčili do debatních kroužků, samotáři přemýšleli o logistice života, nebo o marnosti vydělávání peněz. Já jsem sledoval pejsky v zahrádkách jak ňafají na pádlery. Mezitím jsem probíral v hlavě nemilé tušení, že jsem naprosto nelogisticky strčil svačinu dodanou členem A.) do přední komory kajaku, tedy mimo ruční dosah. Zahřálo mne však vědomí, že mám na dosah v neoprénové komůrce dvě šály, dvě čepice a extra kvalitní polaroidy /brýle/. Protože začínalo po vodě foukat, jednu čepici jsem i nasadil. S údivem stále zjišťuji, že pádluji nízkou frekvencí oproti jiným. Podle všech videí, školení a kurzů seakajakářů táhnu list pádla ve vodě příliš dlouho. Jenže mne to tak vyhovuje. Zkouším tedy záběry frekvenčně, možná by to jelo i rychleji! Vracím se však k mému posezu a způsobu. Já už vlastně nemusím být nejrychlejší.
Jakmile minete Řež a poslední skalní stěnky, krajina okolo začíná placatět, tedy zářez řeky mizí, chatičky zůstávají. Na břehu jezdi Elefanti železného koně, moc lidí ve vlacích není, je státní svátek. Pádlování jde dobře. Vidím jak u bufetu „Na Dole“ se převléká kolega z dvoujakaku, asi se při vystupování zmáchal. Bufet je zavřený, kolující rum  je z vlastních zásob. Kousek dál vidím u soukromého mola loď, další pádlař vylévá z kajaku vodu. Půjčuji mu svojí pumpu a on pracuje, přičemž mu přidržuji loď. Chtěl zbytek vody vytřít převlékaným tričkem. Věnuji mu tedy svůj pohotovostní houbičku aby loď vysušil. Trička je škoda. Prý má v lodi díru, nebo obnovenou prasklinu. To je ovšem nemilé Emile. Pokračuji dál, blíží se plavební komora Dolánky na km 26,7km. Před komorou zbaběle vystupuji z lodi na náplavce a potupně šátrám do předního deklu kajaku pro tu svačinu! Dvě houstičky máslíčkem pomazané a jablíčko, děkuji týmovému A.,členu. Protože je nutné i čůrání, zjišťuji směr větru. Zásadní pravidlo: “Po větru!“ Nasedám opět komplikovaně a skládám mé staré kosti do komory, tentokrát kajaku. Celý peleton je již pohromadě, dokusuji jablíčko a sleduji, jak klesáme. Po doklesání opět radost při otevření vrat této bandasky.
Přichází série potrubí via řeku na různých konstrukcích, také mostů pro železného oře, a mostů pro naše plechové miláčky, kde je možné po chodnících také brouzdat pěšky. Pěšky se kochají z mostů staříci a babičky, protože je mírně po obědě a všichni usoudili, že je nutno nadýchat se čerstvého kralupského vzduchu. Mávám dětičkám na břehu. Ony odpovídají, mají radost a já mám taky radost. Je za námi menší polovina cesty. Proti nám jedou občas tlačné lodě, řešeno šífy, s prázdnýma vanama. Řeka teče pouze neznatelně a líně, jako dole na Mississipi. Snažím se držet frekvenci a popostrkovat JOAN rychlostí 5kmh, tedy 3 knoty. Pomáhá mi vítr do zad, což je příjemné. Protože jsem „stará hrabna“, mám spuštěné kormidlo i v klidné vodě. Sice mne trochu brzdí ale hřeje mne pocit, že se mohu rychleji vyhnout případným aligátorům!  Kdybych se nestyděl, přimontoval bych si i zpětné zrcátko. Přeci jen, kdyby někdo po mě šel zezadu! Míjíme sestavu přístřešků kolonie zdejších bezdomovců. Na pohled jsou dostatečně vybaveni, z vody to vypadá jako „5+1 s terasou“ a zdá se , že vegetují celkem v pohodě. Pak se ukazuje marina v Nelahozevsi, kde žádné lodní motory nevrčí, neboť je siesta. Prudce brzdíme v plavení komoře Miřejovice na km 18,0. Vše se opakuje a opět klesáme asi o čtyři výškové metry, přitom Vltava je zde 167m.n.m.

Následují další mosty, potrubní přemostění horkovodů, plynovodů a jiných „vodů“, s jimými pádlery probíráme naše „kydy“. Na březích rybáři bez ryb. Žádný zásek a vytahování kapříků jsem nepozoroval. Břehy řeky zde již nevysoké s vrbinami, takže jediné zpestření jsou ve větvích stromů uchycené různé předměty uvízlé při povodních. Ještě větším záklonem hlavy pozoruji stěhovavé husy jak v perutích míří proti nám, tedy na jih. Určitě si neuměly srovnat v hlavách, proč jiné barevné husy tam dole na vodě plují před zimou na sever! Po sklopení hlavy k vodě si uvědomuji, že mne začínají po třiceti kiláscích hlásit klouby, že „stačilo“. Logisticky sumarizuji do budoucnosti nákup neoprénových rukavic a náhradních goretexových kalhot. Mám jen jedny na sobě a náhradní pouze šusťákové s vložkou. Jenže jsou mi trošíčku těsné. To je způsobeno dárcem, členem týmu A./, byl přeci jen tehdá štíhlejší. Snažím se vyhovět tělu, poposedávám a chvilkami krátce odpočívám.  Nejsem sám, ostatní také přiznávají únavu. Dorážíme k jezu Vraňany na km 11,0 za svitu sluníčka, deště a duhy. Nutno přirazit ke břehu, vyštrachat se z kokpitu a vytáhnout loď na travnatý břeh. Mírně sprchlo, tráva je kluzká. Nabral jsem vodu do vysloužilé Kamilovi botičky, které mám na noze. Ovšem tato botička, bývalého výkonostního sportovce, má „surovku“ a ta safraporte klouže. Asi 300metrů se musí lodě přenést dál pod jez, protože šífy jezdí Hořínským plavebním kanálem a tam nás s kajaky nepustí. Nasazuji vyrobený podvozek. Přejezd dobrý, jenže na konci se musí k vodě buď po ostrých šutrech loď snést, nebo hlubokým pískem opodál táhnout náklad k hladině.. Na pouštní podmínky hlubokého jemného písku podvozek nebyl dimenzován a smýká se. Kolega mi však zbylých pár metrů k vodě pomohl. Když se konečně uprdelkuji v lodi, vytahuji chytrý telefén, který chvílemi považuji za not clever, čili blbý. Vlhkými, nebo dokonce mokrými prsty se nedá ovládat a to jsem ke své nelibosti zaznamenal již na Jadranu. Zlatá stará Nokie 3330. Do Nokie se navigace ale nevejde a tu já potřebuji. Alébrž potřebuji zavolat člena týmu B., a požádat o vystartování a přistavení návratového mini-modulu Mazda 2 do bodu Mělník- starý most. Nedaří se, odhazuji telefén a jako poslední odrážím od břehu za hlasitého nadávání.
Tady už řeka teče, pádluji nejvyšší frekvencí a odhaduji celkovou rychlost na 10-11km. Sporadické sluníčko se schovalo za mráčky a později odešlo v dáli k obzoru. Začalo se smrákat. Dumám, zda člena týmu B., samostatně napadne aby již vyrazil do Mělníka. Pak však přichází spásná myšlenka. Utřít ruce, vyndat dioptrické brýle a pokusit se navázat spojení odmrštěným a znovu nalezeným telefénem ve vaku před kokpitem. Podařilo se! Člen týmu B., vyjíždí z pražského pelíšku. Telefén s nejjemnějším pohybem odkládám, chválím a zabírám radostně pádlem do řeky. Vybírám nejrychlejší proud, zvyšuji frekvenci záběrů pádla do kosmických hodnot a představuji si, že předjíždím mistra světa Chalupu a dokonce i Ondru Synka.

Míjím Lužec nad Vltavou, kde se kochám pouze periferně. Rychlost toku průběžně brzdí okolní rovina a mne napadá, že nechám Chalupu i Synka vyhrát a odpočinu. Jedu opět svoji frekvenci, rybáři postupně balí nádobíčko a já sleduji, po které straně jede parta lidí přede mnou. Tlačím se na pravou stranu aby mne tok Labe nepřekvapil. Na soutoku je opravdu znatelně rychlejší Vltavy, jde to držet se napravo a brzdit u starého mostu na náplavce. Vstřícně mi pomáhá a za špici vytahuje doprovod jiného pádlera. Děkuji, nasazuji podvozek a ťapám nahoru, kde se převlékám a provádím selekci suchý-mokrý loďák. Rychle se setmělo, je asi po půl páté.

V tom volá členka týmu B., a komunikujeme jak najít cestu záchranného pidi modulu Mazda 2 do místa vybalované lodičky JOAN, momentálně pod starým mostem mělnickým. Po několika spojeních se podařilo spojit obě GPS pozice! 
Nakládám „herberk“, loď i podvozek a členka týmu B., iniciativně zpět řídí, znaje básničku „Cestičku k domovu.“ Vyhodnocuji moji celodenní činnost mnohastránkovým bruselsko-chvalozpěvným protokolem a po vyžvanění se, smrskávám obsah na jediné slovo „Stačilo!“