Vodní láska bývá vratká

Rozhodující momenty jsou zásadně před koncem sportovní akce.
--
Poslední den, zbývalo osmnáct kilometrů na řece Moravě. Bylo jasné, že musím být čiperný. Tak to říkal můj děda. Snažil jsem se metodicky pádlovat a udržovat rychlost. Většinu zásob jsem už sežral, jenže teď jsem táhl řekou nahoru. Proti proudu. Proti všem. Větrům, mělčinám, nutkání čůrat a bojovat s mezičasy. Byla totiž neděle a plavební komorníci pracují v září jen do šesti večer. Nestihnout poslední komoru Spytihněv? Nastalo by nechutné tažení bagáže a portáž jednosto metrů. A co víc, ztráta posledních sil před závěrečným desetikilometrovým finišem do přístavu v Otrokovocích. Ke kuřátku, provoněnému a teploučnému. Muckání se s tím pokladem, mne inspirovalo ke světlým a vznosným úvahám. Muckání na talíři, s bramborovou oblohou, sosíkem a zeleninkou. V jídelně u sestry!
Navigace okolo řeky pod Kunovickým lesem je sice daleko, mám však zrak Ostříže lesního. V mých šestašedesáti letech! O prostatě, zdaleka ne ve stádiu mladíka, se nic pochvalného říci nedá. Případné trudomyslné myšlenky o mezičasech jsem zaháněl sledováním na souběžné cestě valících se vysportovaných těl ve slunečním svitu, který i mne hřál a tlačil občasně do zad. Alespoň něco.
V tom se ukázal můj objekt. Na horském kole nesl na zádech batůžek a řemínky naznačovaly, že objekt s vypasovanou větrovkou má i prsa. Nebyla velká i postava měla daleko k mým šesti stopám a šesti palcům. Ale to jedoucí tělo na kole šlapalo rytmicky a ladnost pohybu byla na vysoké úrovni. Předjelo mne, to se dalo čekat. Ale zastavilo a byl jsem sledován. Nu což, asi rest a pauza na čajíček, nebo i technická kontrola dží-pí-es, tepu, tlaku (i v pneumatikách), a vlhkosti i v kalhotkách (vím, jsem stále sexuální haraš-adolescent).
Po třetím totožném manévru, kdy tělo na mne počkalo a dosledovalo, jsem se odvážil. Přemýšlel jsem, co to znamená. Snad se jí líbí mé dlouhé stříbrné vlasy, možná i vousy? Nebo dokonce „švédské extra funkční triko a stylové závodní bezprsté rukavičky? Začal jsem se dmout i pýchou. Všimla si snad mých vypracovaných ramen a bicepsů. I trapézové svaly mohou být viditelné!
Dojel jsem ji a mávl jejím směrem. Decentně, nejsem přeci hned sexuální prase a úchyl (až potom).
Opětovala pozdrav a hned mne napadlo, že se blížím k plavební komoře na levé straně, kde je současně i občerstvení. Mohl bych jí pozvat na vínko, dvoudecku! Nebo čokošku. Nápad mne přešel, to občerstvení se jmenuje „U osla“, nekecám. Přirazil jsem k molu, zatím svítila červená. Sešla z navigace dolů. Střední věk, štíhlá a příjemného exteriéru. Mírně razantní aura (nevím přesně co to je ale neuráží mne to).

„Dobrý den, řekl jsem natěšeně. Líbilo se mi, že jste na mne občas počkala. Asi se vám líbí můj žlutý mořský kajak, ne?“ Trochu jsem zažertoval, přeci jí hned nebudu tlačit do hlavy, že umím nádherně poškrábat na zádíčkách, zadečku i předečku (já nevím co to se mnou je. Jsem děvkař?- to ten sport mne zkazil, ten jo, furt vokolo mladé žabky, co chtěly vyzkoušet styl).

„Jo kajak není špatný, já jen…“,  zaznělo z jejích úst.

Začalo to dobře, asi se nechce hned vymáčknout. Určitě povolí, tyhle ženský středního věku jsou skrytý dračice, to se pozná!

„Jak dlouho jste na cestě? Kolik jste dnes urazil, myslím v hodinách.“

No jo a zajímá se o sport, tak to nebude nějaká ňumka vod plotny! Sice je trochu menší, než bych potřeboval, ale neber větev, co život přinese!“
„Mydlím to už devátý den, dnes už pátá hodina, trasa Otrokovice-Lanžhot a obráceně. Ale dal jsem si pauzu na Osypaných. V přírodní rezervaci jsem celý den fotil, trochu příloh do nové knihy.“

Musím jí přeci ukázat, že nejsem mejdlo, třaba se pak chytí i na ateliérový fotky, tělo má pěkný a ostatní domaskuju!

„To už jste trochu unaven, že, myslím?“

Hmm, vona myslí, to je nebezpečné, parde! Co tím sleduje, nebo mne chce pochválit? Zaťal jsem pod špricdekou břicháky. I když nic nebylo vidět. Jen pro ten dobrej pocit, že o ní bojuju!“

„Posez máte ještě v normě, jen bradu musíte trochu zatnout k hrudníku při plným záběru. Práce na žerdi pádla se mi také nelíbí! Vy jste určitě přeučenej levák na praváka! Máte pootočený pravý list o dvanáct stupňů. Žerď je prvotřídní, to jo, francouzský kevlartový mignott? Listy tuzemsko, to je jasný podle značky. Dvěstěosmnáctka, tak pětset čtyřicet gramů. Ale listy, měly by být větší! Jste očividně silový typ!“

Hlava vypnula, kotel páry vyhasl. Jen poslední poznámka mne zmátořila z debaklu.

„Chce to víc ponos rukou vepředu, výš! Větší šikmý úhel žerdi při vnoření listu do vody.  Zabírat při vnoření s rovnoměrným tahem/tlakem na rukou pravá/levá! A neházejte vodu za sebe! Nevidím spolupráci stehen a uložených kolen v kokpitu… Až se vám podaří vyšší frekvence záseků při vašem silovém pojetí, poletíte jako vítr. Alespoň na krajské úrovni!“

Moje oči byly skelné, sucho v krku drhlo jako prach Atacama.

„Ale stejně ve vašem věku bych to celkově hodnotila slušně, jsou i větší „ležáci“. Zkuste se ozvat a přihlásit  na workshopy, děláme výcvikové kurzy i kurzy záchrany.“

Nevnímal jsem odkud z vypasovaných legin vytáhla vizitku.

PaedDr. Karla Koryntková CSc.“
Fakulta vodních sportů/sekce pádlování
Odborný vědecký pracovník

Semafor na komoře už byl zelený. Odrazil, co odvrávoral jsem od mola, vplul do komory. Hlava jako střep, nepravidelný tep a orosené čelo. Stěží jsem se přidržoval u stěny, vlastně jsem na tom lanu visel.
--
Vůbec nechápu, jak jsem mohl tehdy okolo radiomajáků na moři souvisle bojovat v půldruhametrových tříštivých vlnách a zachránit si kejhák. Celých devět hodin! Čtyřicet kilometrů. Jo už vím, souvisle lilo a tím to asi bylo.